Co mě napadne
(někdy blbosti)
Děkování
Mám rád dobře odvedenou práci. Nemyslím jen tu svoji, ale i dobře odvedenou práci druhých. Myslím teď na knížky nebo na jinou literární činnost. Někdy si člověk po přečtení knihy řekne „nestálo to za moc“. Někdy je spokojený. Občas se mi ale v životě stalo, že jsem byl přímo nadšený. To jsem potom měl chuť sednout a poslat autorovi poděkování. V případě nežijících autorů alespoň fiktivní. A tak bych teď chtěl využít příležitosti si trochu zaděkovat. A vezmu to od mala.
Děkuji Nikolaji Nosovovi za Neználkovy příhody a Neználka ve Slunečním městě.
Děkuji Homérovi za Illias a Odysseu.
Děkuji Julesi Werneovi za Robura Dobyvatele a Pána světa.
Děkuji Karlu Mayovi za Poklad ve Stříbrném jezeře.
Děkuji E. T. Setonovi za Dva divochy.
Děkuji Mary Renaultové za knihu Král musí zemřít, Býk přichází z moře.
Děkuji Jacku Londonovi za Tuláka po hvězdách.
Děkuji Jean Pierre Cartierovi za Válku proti Albigenským.
Děkuji Mikovi Waltarimu za Egypťana Sinuheta
a také děkuji Yuhůovi za stránky Jak psát web.
Jak jsem podváděl svoji ženu
Moje žena má nechuť k plavbě na lodi, k jízdě lanovkou a je klaustrofobik. To znamená, že má hrůzu z uzavřených prostor. Včetně horských tunelů. Představa té masy horniny nad hlavou a všude kolem ní pro ni musí být hrozná. Chápu to a dokážu se vcítit do jejích obav. Jenže jak to udělat, aby mi neodmítla projet napříč Tyrolskem až do Vorarlbergu. Kdo to zná, ví o čem píšu.
A tak jsem před dovolenou líčil krásy krajiny, nádheru alpských štítů a barvitost tyrolských kytkami obložených domů v údolích. O tunelech ani slovo. A hlavně ani muk o tom pod Arlbergem.
A už se to blíží. Jsme daleko za Innsbruckem, jedeme stále na západ a vjíždíme do prvního ze série mnoha tunelů před Arlbergem. Zatím naštěstí měří jen několik set metrů. A potom další a další. Tenhle čtyři sta metrů a tady ten zase kilometr a půl... Ale vždycky je po chvíli vidět světlo na konci tunelu. Koukám po očku na spolujezdkyni. „Je to dobrý“, myslím si.
Po výjezdu z jednoho tunelu se silnice najednou rozšiřuje a vidíme mýtnou bránu. Zaplatím a rozjíždíme se.
„Hele, teď přijde šestnáctikilometrovej“, povídám.
A nic. Nic se neděje. „Já už jsem si zvykla“, povídá.
Nevěřím vlastním uším. Jak je to možné? Asi to s tím strachem z tunelů nebude tak zlé.
A nebo...
Nebo ty tunýlky, kterými jsme projížděli doposud, postupně zapůsobily jako dokonalá vakcína proti klaustrofobii.
Ale co dál?
Ještě neví, že poplujeme i s autem po Bodamském jezeře. Z Meersburgu do Konstanz jsem totiž naplánoval cestu trajektem.
Genius loci
Musel jsem ho vidět. Po prohlídce města Konstanz jsme byli přece už tak blízko.
Rodný hrad zakladatele toho mocného rodu, který tvořil dějiny Evropy.
Hrad Habsburg.
Konečně jsem se dočkal. Stál jsem v hradní věži a shlížel na krajinu kolem řeky Aary, tak jako tam stávali habsburští předkové a možná i pozdější král Rudolf...
Moje naštvaná žena se mnou nemluvila.
„Proč jsme se museli táhnout dvě hodiny krajem, kde nebylo vcelku nic ke koukání? Abysme viděli takovou stodolu?“
Nevěděla, co říká.
Genius loci je genius loci.
Unifikované krásky
Všude je tolik krásných holek. Každá je jiná, každá svým způsobem pěkná. A spousta z nich by chtěla být modelkou.
A některým se to i podaří. Chopí se jich vizážisti, dysajnéři, manažéři, fotošopéři, pejntšopéři a ...
...a z bilboardů a časopisů na nás zírají unifikované masky.
Jsem barbar stolovací etikety
Některá dogmata společenské etikety jsou mi dost nepochopitelná. Tuhle jsem se dočetl, že tři čtvrtiny Čechů včetně mě drží nesprávně příbor. Podobně jako se drží tužka. Příbor se správně drží tak, že konce jsou opřeny zespodu o dlaň, ukazováčky jsou navrchu, hroty vidličky směřují vždy dolů a tak napichujeme sousta. Hmm. Asi si už nikdy neobjednám rýži. Nějak mi takhle nejde nabrat.
Omáčka se nevytírá, šťáva z kompotu a nálev ze salátu se nedopíjejí. Ach jo. Kousky brambor napichujeme, ale nesmíme rozmáčknout do omáčky. To je teda vrchol, vždyť tam ta dobrá omáčka zůstane. A šťáva z kompotu? Mňam, mňam. Kdo by tu dobrotu nechal v misce?
A ještě k tomu příboru. Když si Američan rozkrájí maso, přehazuje vidličku do pravé ruky a napichuje si kousky jak malé dítě, je to americká zvyklost, úzus. Když většina populace drží příbor tak, jak se to od dětství učila od rodičů, je to společenská nedokonalost. Tak se mi zdá, že některá pravidla si kdysi vymýšlela snobská honorace, aby se odlišila od té většiny normálních lidí a tak některé nesmysly zůstaly dodnes. Nestálo by za to občas něco z toho změnit?
Mě nedostanou
Jsou milé, jsou asertivní, jsou vlezlé.
„Dobrý den, tady Mařenka Neodbytná, Telefónika Outů Čekrepablik, měl byste chvíli čas?“ Což o to, na hezkou holku bych si čas vždycky rád udělal, ale tady se mi chce odpovědět asi něco v tom smyslu: „Hele, žádnýho Otu neznám a nashledanou. Jo vy jste ta Ó dvojka, tak to řekněte hned“.
Slušnost však zvítězí a přestože vím, že se nedohodneme, jsem ochotný si čas udělat. Slečny jsou jistě placené od minuty hovoru, tak ať si něco vydělají. Mimochodem, není to vždycky jen Outů, ale i jiné a nejsou to vždycky jen slečny, ale i pánové. Ale vždycky jsou milí, ochotní a snesli by vám modré z nebe.
„Kolik tak asi vydáte měsíčně za hovory?“ (Sice to víme, ale třeba se spleteš a budeš povolnější.)
„Vy používáte ještě předplacenou kartu?“ (Takhle z tebe moc nevyždímem, když si to hlídáš.)
„A víte, že vlastně používáte nejdražší tarif, jaký existuje?“ (Tak kruci přejdi na paušál, ať ty prachy máme jistý.)
„A víte ....?“
Nechávám je vymluvit a potom odpovídám: „Já moc netelefonuju, jen v maximálně nutných případech a jen stručně a krátce.“
„Ale to nevadí, stejně bychom vám nabídli telefon zdarma, tohle výhodněji, tohle ještě výhodněji a tohle úplně nejvýhodněji ...“
„No dobře, ale jaké to má podmínky?“
„Ale vůbec žádné, jen budete platit minimální paušál...“
„No vidíte a jsme u toho. Já vám zaplatím v paušálech dvojnásobek toho, co provolám na kartu. Děkuji, nechci“.
A tuhle slečna povídá: „Žádný paušál byste neplatil, jen jednou měsíčně byste tu pevnou částku zaplatil složenkou.“ Ó ty svatá prostoto. Opravdu velmi výhodné.
Na chalupu odjíždím, abych se schoval před civilizací. Ale ani tady se člověk neukryje. Téměř na konci světa, na samotě u lesa, oblečený do montérek alá strýček Pompo, přehazuji vidlemi kompost a najednou kde se vzal, tu se vzal, stojí přede mnou elegantní mladý muž v tmavém obleku a s asertivním úsměvem se ptá: „Vy používáte ještě předplacenou kartu? Víte, že používáte nejdražší tarif, jaký existuje? A víte, že ...?“
Statečný to muž. Což nevidí, že držím vidle?
Ale mě nedostanou ani tady. Ať zhynu, jestli ustoupím.
(V článku byl použit citát Godefroye de Montmirail.)
K čemu jsou dobří hrdinové
Moje žena miluje sci-fi. Seriál o hvězdných bránách „Stargate SG1“ zaplnil desítky kazet a co se nestihlo zaznamenat při televizních premiérách, to teď plní DVD placky. Ze všech postav ale nejvíc „žere“ Teal'ca. Pro neznalce: Teal'c (čteme Tyelk) je velký, černý, svalnatý bojovník z mimozemské rasy Jaffů (čteme Džafů), který pomáhá lidem bojovat proti zlým Goa'uldům. Tak to je prosím můj konkurent.
Že je moje drahá polovička klaustrofobik, jsem už prozradil. Tuhle se jí ale stala hrozná věc. V rámci jakéhosi preventivního vyšetření měla podstoupit magnetickou rezonanci. To se zajede do těsného úzkého tunelu, kde se nemůžete skoro pohnout a kde musíte vydržet aspoň půl hodiny. Moc jsem ji litoval, ale mohl jsem ji jen utěšovat, utěšovat a utěšovat. Bylo to ale na nic, na nic a na nic.
Pak přišel den D. Ráno odcházela s tím, že to snad ani nepřežije... A přežila. V poledne jsem ji měl zpátky.
„Tak jak? Bylo to tak hrozný?,“ ptám se.
„Ani se neptej. Ruce máš za hlavou, po čtvrthodině jsem myslela, že mi upadnou. Ale vydržela jsem. Než mě tam šoupli, zavřela jsem oči, abych nic neviděla.“
„No a dál?“
„A pak jsem celou tu dobu myslela na Teal'ca. Když on vydržel, jak ho mučili Goa'uldi, tak jsem si řekla: To vydržím taky.“
A já jsem si v duchu řekl: „Díky, Teal'cu.“
Historky z ordinace
I když jsou lékařské ordinace místem, kde příliš radosti nezažíváme, přesto se čas od času můžeme setkat se situacemi, kdy se lékaři i zdravotní sestřičky neubrání úsměvu a kolikrát se musejí držet, aby se pacienta nedotkli hlasitým smíchem. Upozorňuji, že několik následujících situací se skutečně stalo a mám je z první ruky, tedy od osoby přímo zúčastěné.
Často může jít jen o nedorozumění, když například slovenská sestřička vyzvala staršího zmateného pána:
„Položte si tu svoju palicu do kúta.“
Pán nevěřícně zíral na sestru, potom do rohu místnosti a přemýšlel, proč že si má lehat hlavou do kouta, nervózně poklepávajíc svou holí o zem.
Nešťastně se tvářící paní středního věku se pokládá na lehátko a informuje vyšetřujícího lékaře: „Pane doktore, já mám žloutenku. Podívejte, mám žlutou kůži a mám asi i teplotu.“ Mezitím se nad ležící paní sklání sestra, kroutí hlavou a otáčí se na lékaře: „To se mně nějak nezdá doktore, paní to má nějak divně ohraničené. Je žlutá jen k loktům a ke kolenům. Helejte paní, nemáte něco nového na sebe, to vypadá jako obarvené od něčeho.“
„Jéžiši, no vidíte, teď jsem si vzpomněla. Já si včera na trhu u Vietnamců koupila novou noční košili. A ona je žlutá. To je asi od toho.“
No a bylo po hepatitidě.
Jeden mladý doktor se vyptává staršího, zjevně nahluchlého a navíc trochu nechápavého pacienta, který si stěžuje na bolesti břicha: „Ty bolesti máte stále nebo jen občas?“
„Jen někdy, pane doktore.“
„A plyny odcházejí?“ zní další profesionální otázka.
„Co to?“
„No, jestli vám plyny přirozeně odcházejí?“
Nechápavý pohled: „Já nevím, co se mě to ptáte.“
„P R D Í T E ?,“ zahuláká lékař.
„Jo, jo, jo, prdím,“ vyhrkne pán, který konečně pochopil, na co byl tázán.
A tohle vypadá jako vymyšlený vtip, ale stalo se.
„Tady jste napsal, že váš nejbližší příbuzný je tchýně. To nemáte někoho bližšího?,“ ptá se doktor.
„No ani ne. Ona tchýně bydlí tady přes ulici, naproti nemocnice. Blíž už nikdo jiný,“ odpověděl pacient.
Ach, ta skleróza
Je to smutné, ale přesto se neubráníme smíchu. Mluvím o těžké skleróze. Tahle nepříjemná věc postihla naši jinak fyzicky celkem zdravou babičku. „Ach, ta moje pitomá paměť, dyť já si už nic nepamatuju,“ uvědomuje si sama a připravuje nám často perné chvilky.
Tohle byl běžný nákup v samoobsluze. „Mamko, vrať prosím tě koš než si uložím nákup. A nezapomeň vytáhnout ten žeton,“ říká jí dcera v nákupním středisku. Místo pětikoruny totiž používá žetonek, který nosí pořád v peněžence. Babička popadne koš a odjíždí s ním na místo. Za chvíli se vrací, mává rukou, ve které drží žeton, a rozčileně nadává: „Blbečkové. Už ani peníze tam nedávají.“
Snacha přišla na návštěvu a vyndává z tašky kastról. „Tady jsem ti uvařila guláš, abys nemusela sama. Dej si to ledničky.“
Kastrůlek mizí v chladničce. Asi za pět minut ji babička otvírá, nadzvedne pokličku na kastrólu a povídá: „Vidíš, ty ses mně s něčím vařila a ani jsi nemusela. Dyť tady mám eště guláš.“
Není drahokam jako drahokam
Přítelkyně mojí kolegyně má dvě děti. Osmiletou slečnu a pětiletého kluka. A jak už to bývá, dospívající holčičky pochytávají poznatky do života ve velké míře mezi svými vrstevnicemi. A tak jednou při prohlídce dceřina školního sešitu objevila maminka krásně vyvedený známý kosočtverec s čárkou uprostřed. |
„Ale mami, to je přece diamant,“ odpovídá nevinně dcera.
„A co ty čárky okolo?“
„No to je přece jako že září,“ kontruje dcerunka s nevinnou tváří.
Takže nezbývá, než tuhle nevinnou tvářičku poučit i s dodatkem, že takovéhle věci malují jen puberťáci a že pubertou si projde každý a ať už to nemaluje.
Tenhle rozhovor samozřejmě vyslechl i syn. A hned měl problém.
„A mamí, já taky budu puberťák?“
„No jasně. Říkala jsem, že si tím projde každý.“
A už to malému v hlavě šrotuje a nakonec z něho smutně a nešťastně vypadne: „Ale když já neumím kreslit.“
K tomu mi kolegyně, stále aktivně hrající softbal, ještě dodala: „Víš, jak na sebe řveme s holkama při softbalu, když některá něco zkazí?
Ty diamante, jak to přihráváš?“
Griotkový příběh
Tahle historka není moje. Ne, opravdu ne. Griotka je na mě moc sladká a lepí se. Je to doslovné převyprávění toho, co jsem nedávno vyslechl od jednoho z bratranců, který když ještě studoval, jezdil na víkendy k dědovi a babičce na vesnici a zúčastňoval se zdejších sobotních kulturních akcí.
 |
Hele, už jsem vám říkal, jak jsem pil tu griotku a pak jsem spadnul do vany?
To tady byl ples a já s klukama jsme celej večer chlastali griotku. No a když jsem potom po půlnoci táhnul domů, tak ani nevím, kudy jsem se ploužil. Pomalu jsem otevřel dveře do seknice a bylo ticho. Je to dobrý, děda s babčou už spí. Plížil jsem se místností a vtom prásk. Kovovej zvuk nakopnutý vany a šplouchanec vody sice nikoho nevzbudil, ale já plaval v plný vaně vody. Oni se totiž večer takhle koupali a nechali vanu s vodou uprostřed seknice. To ale nebylo všechno. Vyškrábal jsem se ven, vlezl jsem do vedlejší místnosti, kde jsem měl připravenou postel a rozsvítil. No to bylo strašný, jak já vypadal. Jak jsem někde venku prolejzal příkopama, měl jsem plný kvádro těch bodláků, nouze jsme tomu říkali, jak se to chytá na látku a pak to nejde sundat. Chvíli jsem to obíral, ale nešlo to z těch mokrejch hadrů dolů. Tak jsem to všechno sundal, hodil přes židle, zhasnul a úspěšně vlezl do postele. Do babiččiných nadejchanejch bílejch duchen. Brácha mně vždycky radil, musíš pevně zakotvit nohu za pelest, aby se s tebou postel neroztočila. Tak jsem tu nohu zakotvil.
Nepomohlo to. Postel ulítla, potvora, jen jsem zavřel oči. Následek si každej dokáže představit. První škytnutí chytla peřina. Ale jen tak trochu. Pak jsem vylítnul k oknu, otevřel ho a už to letělo ven. Jo ven? Jen něco. Až potom jsem si uvědomil, že v okně byla síť proti mouchám, takže se to krásně cedilo skrz ní. Už ani nevím, čím jsem ji protrhnul a dílo dokonal. Pak jsem rozsvítil. Hrůza. Jako by někdo podříz prase, tak to tam vypadalo.
Co teď? Popadnul jsem ze skříně první hadr, co mně přišel pod ruku a už jsem pucoval. Okno, rám, postel. Ten použitej hadr jsem vyhodil oknem za chalupu. Co ale s peřinou? Přece si do toho nelehnu. Popad jsem z druhý postele čistou a tuhle tam šikovně ustlal, aby nebylo nic vidět. Druhej den jsem byl nenápadnej jako myška, nikdo do ložnice nešel a já odjel do školy. Ono to nějak dopadne, za týden se to snad promlčí.
Týden uběhnul, já vcházím do dvora - hele, on je tady taky otec - a už slyším babičku ze seknice, jak si tátovi stěžuje:
„Já to nemohla vyprat ani vybělit. Pořád je ta cejcha červená. Dvakrát jsem to prala. Holomek jeden.“
A vtom už jde po dvoře děda a volá:
„Tak jsem vám byl posekat vzadu kopřivy a podívejte, co jsem našel.“
Na kose měl napíchnutý babiččiny spoďáry - bombarďáky se jim říká - a hlaholí na celej dvůr:
„Bábo, tys mně neřekla, že to eště máš...“
A já se zařek: „Už nikdy víc nebudu pít griotku!!!“
Těžký život cestovatele
„Jestli chceš, abych s tebou jezdila, musíš si zvyknout, že budu jako železná koule na tvý noze,“ pravila jednou moje žena.
Tak si zvykám. A často to není jednoduché. Na jedné straně já, nadšenec, který se kochá historií, kamennými oblouky, gotickými liniemi a antickým mramorem, vytvarovaným k potěšení smyslů člověka, a na druhé straně praktický člověk čtoucí sice s oblibou historické romány, ale radši v klidu domova, vyhýbajíce se všem „hrůzám“, které mohou člověka na cestách potkat.
K dlouhému výčtu těhle „hrůz“ patří například průjezdy dlouhými tunely, plavba na trajektu, představa, že ji opustím a ona zůstane někde na silnici nebo uprostřed neznámého města, žádné WC v dohledu, čekání na hranici delší než deset minut a tak dále a tak dále.
Zapomněl jsem ještě na jednu zoufale nepříjemnou věc. Je to neustálé čekání na mě, až si všechno dokonale vyfotím a prohlídnu. Čekání na šílence, který dlouhé minuty vyhlíží sluníčko, až vyleze z mraků a osvítí tu blbou věž.
 |
Když jsme poprvé po otevření hranic zavítali se zájezdem do Paříže a při průjezdu ulice Rue de Rivoli jsem zahlídnul v oknech Louvru bílé mramorové sochy, byl jsem jak u vytržení. Druhý den po zoufale krátkém půldnu, kdy jsem stihnul jen francouzské umění 18. století a antiku, jsem se na poslední chvíli vracel do autobusu, který čekal už jen na mě. Všichni se smáli.
„Co je, vždyť jdu přesně na čas?“, ptám se.
„Ále vyhrála jsem sázku. Vsadila jsem se s nimi, že určitě přijdeš poslední, protože musíš vidět každýho paňďuláka ze všech stran.“
No chápete to? Jak může někdo nazvat antické sochy paňďuláky. Takové barbarství.
Nabil jsem se energií, když jsem nabyl mnoha dojmů při prohlídce památkami nabitých měst, v dávných časech nepřáteli dobytých i nedobytých.
Tak za ta i a y v předchozí větě by mě asi hodně školáků nejradši inzultovalo. Ale ani moje drahá polovička se na mě moc neusmívala, když jsme v roce 2008 putovali po několika historicky významných městech bývalé Svaté říše římské. Zatímco já se opravdu nabíjel energií věků i v tehdy víc než třicetistupňových vedrech, pro ni to byla, já to uznávám, nadlidská oběť.
„Postav se támhle na ten most, vyfotím tě,“ vyzývám za mnou se ploužící postavu.
„A usměj se.“
Cvak.
Podívám se, jak to vyšlo a ...
... a z displeje na mě kouká obličej kakabus. Hmm, to bude asi opravdu dno.
Stačí však následně procházet ulicí s výlohami obchoďáku a kakabus se rozzáří: „Jé, to je krása.“
„Tak si to kup, ať máš památku na cestu.“ Teď se zase já ploužím mezi regály obchodního domu a usmívám se. Umím se totiž dobře přetvařovat. Platím tribut - poplatek za mír, tak jako kníže Václav císaři Jindřichovi: „Tady máš tři sta volů, Jindro, a už nebuď naštvanej.“
Nebylo to naposledy. Má mě totiž ráda a následuje mě v dobrém i ve zlém.
Prokletí Moravského pole
Moravské pole. Rozlehlá krajina v Dolních Rakousích, která byla pro několik mužů historie místem velkého vítězství. Český král Přemysl Otakar II. tady drtivě porazil uherské vojsko, římskoněmecký král Rudolf I. tu zastavil rozmach dosud neporazitelného Přemysla Otakara II., císař Francouzů Napoleon Bonaparte na tomhle poli u Wagramu porazil Rakušany. Toto všechno je všeobecně známo a zaznamenáno v dějepisech, kronikách a historických románech.
Tohle všechno jsem znal i já, a proto jsme si cestu na Istrii chtěli zpestřit poznáním této krajiny a návštěvou historických míst, kde se výše popsané dějinné události odehrály.
Cesta byla naplánovaná do poslední podrobnosti. A jako nenapravitelný perfekcionista a puntičkář jsem už před cestou samozřejmě obstaral nezbytné dálniční známky pro Rakousko a Slovinsko zakoupením v ÚAMK.
„Proč jsi je už nenalepil do auta?,“ pravila moje žena dva dny před cestou. Je totiž z těch, co udělají všechno hned a bez otálení. Jejím heslem by mohlo být „co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek“, zatímco mně se hodí spíš „práce kvapná, málo platná“.
„Teď ještě ne,“ zněla moje odpověď.
„Prosím tě, to tvoje teď ještě ne. Proč to neuděláš hned? Stejně je musíš nalepit.“
„Nech toho, tomu nerozumíš. Musíš předvídat všechny možnosti. Co když se stane něco, co nám zabrání v cestě. Co potom se známkami na skle, když nejdou dobře odlepit. Nalepím je až budu bezprostředně muset.“
„Nevím, proč si pořád vymýšlíš blbosti. Co by se mohlo stát? Prosím tě, nalep je a neříkej pořád to tvoje teď ještě ne.“
„Povídám, teď ještě ne. Já totiž na rozdíl od tebe předvídám každou možnost,“ rozhodl jsem.
V den odjezdu při opouštění bytu držím známky v ruce a povídám: „Podívej, tady si je ukládám, abych je měl potom při ruce.“
 |
Mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen na Moravském poli stojí pomník s rytířem. Vedle na malém plácku stojí auto.
Stojí tam už skoro hodinu.
Proč tam to auto stojí už skoro hodinu?
Protože ho už skoro hodinu prohledává naštvaný a nešťastný řidič. Rozhodl se totiž, že nalepí dálniční známky. S jistotou nejdřív otevřel svoji fotobrašnu, kde nosí všechny důležité doklady.
Nic.
Prolistoval všechny mapy.
Nic.
Telefonoval domů synovi, aby se podíval v bytě - to aby zbytečně neprohledával auto.
Nic.
Prohledal všechny přihrádky a odkládací prostory auta.
Nic.
Přerovnal obsah všech zavazadel.
Nic.
„No jo, já to říkala. To je to tvoje teď ještě...,“ nedokončila větu spolujezdkyně, protože spatřila zdrcující zoufalcův pohled.
„No tak koupíme nové,“ dodala. „Co jiného můžem dělat. Vždyť se stávají horší věci.“
Uherský král Béla IV., železný a zlatý král Přemysl Otakar II., rakouský císař František I. - muži, kteří poznali hořkou porážku na Moravském poli. Nebyli sami. Dalším v řadě jsem se stal já.
P.S. Ty dálniční známky se nikdy nenašly. Ani v autě, ani doma, ani nikde jinde. Věřte, nevěřte.
Zpíval jsem z Gillanem
Deep Purple, hardrockoví velikáni, moje hudební modly už po několik desítek let, si zopakovali návštěvu v ČR a místem jejich vystoupení byla hokejová aréna v Pardubicích. Měl jsem to štěstí, že jsem se stal vlastníkem dvou lístků na koncert a tak jsem pozval svoji sestřenku, taky moji generaci.
Sestřenka z toho byla tak „vyvalená“ (cituji její vlastní slova), že se pochlubila svým dětičkám a jak sama přiznala, „byl to blbej nápad“. Dětičky totiž, sami už odrostlí rodičové další generace, ji počastovali nejedním úsměškem.
„...ty a mezi lidi, když znáš akorát hřiště a ty svoje ofsajdy?,“ narážejíce na její zálibu ve sportu,
„...matko, omeť ze sebe pavučiny, možná by to chtělo masku Britney Spears...a vyraz do světa...“
„...no číčo super, jen nahoň na hlavě fialového kohouta...“
Jak vidno, mlaďasové byli úplně vedle - Britney nebo fialové číro a Deep Purple? Měli by si doplnit hudební vzdělání. Její nervozitu a obavy, abychom „my staříci“ nebyli mládím ušlapáni, jsem uklidňoval informací, že převážná většina bude 40+. Odkojenci rytmických říkanek na tyhle akce nechodí.
A byl to nářez. Ian Gillan, Roger Glover, Ian Paice a také Steve Morse a Don Airey spustili svoji mašinérii hudby. Skladby z nového alba střídaly staré dobré pecky a všechno to bylo doplněno vynikajícími sóly. Když Don Airey ve svém varhanním uragánu přešel do klavírního rejstříku a najednou nenápadně vytryskly pramínky Smetanovy Vltavy, aby se tato nasledně rozlila v celé své velikosti, vyjelo ze mě: „Ty vole, nebreč.“ No prostě asi už je ze mě senilák.
Všechny jejich kousky by bylo možné označit za zlaté hřeby večera, ale když zaznělo „Smoke on the water...“, kapela uprostřed jako vždycky ztichla a Gillan se svým tradičním „I can't hear you" natáhnul ruku s mikrofonem k davům, desetitisícový sbor rockových nadšenců se nenechával zahanbit: „...and fire in the sky.“
Když jsme za hlubokého totáče v mých -nácti poslouchali s uchem na bednách naše hudební idoly, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že si jednou naživo zazpívám s Gillanem.
 |
